Vyjadrenia niektorých osobností

Pribúdajú ľudia, ktorí prestávajú veriť neutralite vedy a techniky, predátorsky orientovanej ekonomike, politike a právu.

Rozbořme tu zeď!

Globální ekologická krize nás usvědčuje z nebezpečného dějinného omylu a zcela mění situaci – mění několik tisíc let tradovaný, hluboce zažitý a vysokou teorií osvojený antropocentrický náhled na člověka. Tato krize je sama o sobě výmluvným důkazem, že náš dosavadní výklad světa je nejhlubším paradigmatickým omylem. Současná etapa dějin staví proto před celou filosofii a vědu mimořádný úkol. Má-li mít lidská kultura systémovou perspektivu, je nezbytné formulovat novou ontologii a novou antropologii, a to bez jakýchkoliv příkras a iluzí o člověku. Takovou ontologii a antropologii, které demaskují a silnými argumenty popřou vše, co člověka staví nad přírodu.

Neznám žádného myslitele, jenž by se o to pokusil poctivěji, přesvědčivěji a kompetentněji než prof. Josef Šmajs. Jím formulovaná evoluční ontologie je komplexní teorií vyššího řádu, která má ambici přispět k radikálnímu sebeujasnění lidstva. Právě takto by měla být chápána. Je z ní navýsost zřejmé, že představy o lidské nadřazenosti nad přírodou jsou dnes teoreticky obdobně neobhajitelné, jako je neobhajitelná představa Slunce obíhajícího kolem Země.

Na počátku antropocentrického matení vidím Sókrata a Platóna, jak ve svém zápalu pro člověka začali stavět mezi lidský svět a svět přírody umělou zeď spekulativních teoretických představ. Tou zdí se pokusili oddělit domněle vysoké od domněle nízkého. Domněle podstatné od domněle bezpodstatného. Nade vše pozemské je v tomto pojetí vyzdvižena lidská nesmrtelná duše a člověk jako její nositel, zato příroda se stala pouhým nahodilým a proměnlivým světem stínů, rozplizlým a matoucím odrazem dokonalých a věčných idejí. Na výstavbě této zdi od té doby pracovala a pracuje naprostá většina velikánů filosofického a náboženského myšlení, v moderním věku pak i koryfejové společenských věd.

Na konci antropocentrického matení vidím pana profesora, jak se pokouší svým úctyhodným dílem (Ústavu Země v to počítaje) tu zeď, co sahá až do nebes, strhnout. Úkol je to titánský, obzvláště když pomocníků, kteří by s ním aktivně spolupracovali, je zoufale málo. Sympatizovat nestačí. Závažnost úkolu si žádá plnou angažovanost, třeba i za cenu osobních obětí. Tak mě napadá: neuzrál čas pro novou, totiž environmentální formu disidence?

Platón, který má na dosavadním neblahém směřování teoretického myšlení zásadní podíl, trval na rozlišování mezi filodoxy, pouhými milovníky mínění, a filosofy, milovníky moudrosti. Tento jeho požadavek vystupuje nyní v úplně novém světle. Je na současných myslitelích, aby se pokusili napravit nebezpečná pochybení svých předchůdců včetně Platóna samotného, kteří teoretizovali v rámci antropocentrické filodoxie, v rámci pouhého mínění o nadřazenosti člověka nad ostatním "subhumánním světem". Antropocentrická filodoxie by se tak mohla, ba měla stát v zájmu nás všech, v zájmu udržitelnosti lidské kultury biofilní filosofií. Kdo je potom v světě širém více filosofem než pan profesor Šmajs?

Končí dlouhá éra milovníků mínění a lidské kosmické ješitnosti (J. S. Gould). Jiná, kvalitativně odlišná éra začíná. Nazvěme ji érou globální zodpovědnosti. Je na nás, abychom v jejím rámci o sobě – o perspektivě našeho druhu a kultury, kterou jsme vybudovali na iracionálních předpokladech – rozhodli. Jak vznešený úkol pro současné myslitele. Hluboce zakotveni v tradičním chápání souvislostí a rozumu navzdory zatím dál směřujeme k nevratné destrukci základních podmínek pro naši další existenci.

Co s tím? Rozbořme tu zeď, dokud je ještě čas. Štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu (A. Gide)!

RNDr. Petr BlahutAutor knihy Mýlit se je božské aneb nová antropologie pro každého

Lidská práva nejsou jen o naší nenažranosti

Filozofem se stává člověk vlastní volbou, svými činy, a nikoliv procesem filozofického zhmožďování mozků v celospolečenských “vzdělávacích” institucích západní společnosti, které se vždy snaží ospravedlnit a podpořit kontinuitu vlastního sobeckého přežití.

Zlomovým a vizionářským filozofem může být pasák ovcí sedící na kopci a uvědomující si ze své pozice zjevnou malost naší zeměkouličky a malomyslnost lidí žijících v jejích údolíčkách. A pasák může náhle vyskočit a podobně jako Ján Kollár zařvat: „Aj, zde leží ta půda pod nohama našima, kolébka to, jíž si zaslepeně sami ničíme, což jeví se mně jako rakev naše brzká.“ („Aj, zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev.“ Jan Kollár , Slávy dcera).

Ale jako by dnes lidé už nepásli ovce, neměli čas usednout na kopce a hledět do dálek. Na kopce dnes vyjíždějí jen v ocelových bednách na pryžových kolech poháněných trapnými výbuchy kapaliny, která spaluje naší budoucnost. Jako by už neviděli a necítili nic než svá umělá, z ropných produktů vyrobená sedadla, vytvarovaná jen na lidské prdele. Jako by hleděli na okolní svět jen ze své uměle vytvořené skořápky a přes skla vytažených oken, zabraňujících narušení klimatizované iluze. Je to zřejmě tím, že bůh jejich západní civilizace jim praví, že by ostatní tvorové a rostliny mohli jejich iluzi ponížit, zchladit a jejich sedadla znečistit. Vyvolil přece jen je a jeho boží slova můžou lehce vygooglovat na iPhonu: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi.“

A lidé se radují, že jim dal jejich bůh právo, aby zotročili vše na zeměkouli a podmanili si veškerou její živou i neživou hmotu, rozdupali genetické řetězce sebezáchovy a rozpoutali skutečné peklo pro všechen zbytek jejího života. A při tom všem zrůdném činění potutelně pomrkávají na toho svého boha, neb jim slíbil, že je po jejich zdánlivé smrti vezme do druhoživotního ráje a celá zeměkoule jim tím pádem může být ukradená.

Své zákony a lidská práva si tvoříme sami, říkají do sebe zahledění mluvčí západní civilizace, která zažehla válku zeměkouli a násilím donutila zbytek světa, aby se přidal na jejich stranu. Jako pasák ovcí v mé hlavě naprosto nechápu, že naši slavní bojovníci za “lidská práva” západní civilizace nevidí, že lidská práva nejsou jen o naší nenažranosti a právu na dočasnou a krátkozrakou svobodu, svobodu, která je tím pádem oddělená od koexistence s naší jedinou a námi neopustitelnou zeměkoulí.

Severná Kórea v noci

Jak je možné, že i slavný bojovník za lidská práva Kenneth Roth, ředitel organizace Human Rights Watch, může na Twitteru zavěsit následující komentář, arogantně zdůrazňující lidské právo na drancování zeměkoule a ještě podpořit svoji myšlenku fotografií, na které je jedna z posledních zemí, která se na naší bezohlednosti nepodílí: „Absence světel v tmavé Severní Koreji ukazuje její absolutní chudobu pod tvrdě utlačitelskou vládou Kim Jong Una. Jestliže to chce Kim změnit, měl by začít osvobozením svého lidu, aby mohl prosperovat jako jejich bratři a sestry na jihu.“

Neměli bychom se naopak poučit od jednoho z posledních kousků světa, že se dá přežívat na naší zeměkouli ještě jiným, únosným způsobem? Neměli bychom si naopak takový kousek zeměkoule hýčkat a studovat její dnes již téměř zapomenutý ekonomický systém, protože jestli budeme chtít ještě zabránit tomu nejhoršímu, budeme muset drasticky a okamžitě změnit náš ekonomický a politický systém, který je ve stávající podobě pro uchování současné podoby života na zeměkouli naprosto neúnosný?

Škoda, že se zeměkoule nemůže smát, neboť by kolem ní rotoval šílený a burácivý chechtot, posmívající se našim myšlenkovým výplodům uzavřeným a donekonečna rotujícím skutečně jen v té kovové lebeční bedýnce automobilu.

Z Bostonu v Massachusetts, USA
Milan Kohout